Reflexe postmoderny

Editorial ERA21 #01/2022

Jana Pavlová

Kolem termínu postmoderní architektura panuje dodnes zmatek, k jakému dědictví architektonické tvorby vlastně odkazuje. Ačkoli tato tendence – původně kritická vůči zkostnatělým dogmatům modernismu a vymezující se proti módní vlně brutalismu – má své kořeny a první teoretické manifesty již v šedesátých letech, její etablování pod termínem postmoderna je spojeno až s teoretickou agendou Charlese Jenckse. Důležitou roli ve zpopularizování a šíření postmoderní architektury sehrál nejen Jencksův bestseller, kniha Jazyk postmoderní architektury (Rizzoli, 1977), ale zejména architektonické časopisy, které ji prezentovaly jako pluralitu různorodých stylových módních trendů. Pro řadu protagonistů této tendence se stal pojem postmoderna zavádějícím, vzdáleným od kritických myšlenek původních manifestů. Debata se s nástupem neoliberálního ekonomického systému v průběhu osmdesátých let začala ideologizovat. V socialistických zemích bylo vstřebávání postmoderních přístupů kritických vůči modernistickým dogmatům nejen otázkou formy, ale i politiky spojené s hledáním cest z krize socialismu. 
Postmoderna zde nebyla pouze otázkou imitace západních vzorů, ale byla pochopena a vnímána ve vztahu k místní architektonické tradici, jako impulz k rehabilitaci jejích kvalit. Pod pojmem postmoderní architektura si však dodnes většina lidí vybaví historický eklektismus a hravý styl à la Memphis. I zavedená klišé postmoderního tvarosloví se však v současných architektonických přístupech stávají novými banálními prvky ve významových hrách. Obnovený zájem o sémantiku a kódování symbolických významů v architektuře vychází ze sféry umění a odvíjí se ze zkušenosti s pobýváním v prostředí sociálních sítí. Asi nejvíce se dnes postmoderní strategie navrací s vědomím ekologické krize, která nabádá k různým ekonomickým řešením, ad hoc přístupům, rekonstrukcím, adaptacím. S tím souvisí i schopnost probudit a ocenit kvality té architektury, která je vnímána jako nemorální a demodé. Jedním z takových posledních ošklivých káčátek je dnes již čím dál více mizející vrstva postmoderní architektury devadesátých let, která je dodnes zatížena složitostmi a protiklady své doby.

Jana Pavlová (*1989, České Budějovice) studovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a teorii a dějiny umění na UMPRUM v Praze. Věnuje se postmoderní architektuře zejména v českém kontextu a v užším zaměření na období devadesátých let. Působila jako kurátorka současného umění a architektury. V roce 2017 absolvovala stáž v archivu Hanse Holleina ve Vídeňském centru architektury (AzW). V letech 2018–2019 byla součástí kurátorského týmu pražské galerie VI PER.