Když jsme poprvé požádali „první dámu“ české architektury o „rodinný“ rozhovor o architektuře, dostalo se nám důrazného odmítnutí. Prý se doma o architektuře nebaví. Následovalo pár dlouhých telefonátů a vysvětlování a nakonec jsme se jeden sobotní podvečer setkaly – profesorka Alena Šrámková, její dcera Magdalena Hlaváčková a vnučka Magdalena Hlaváčková ml. – v jejich domě v Jenštejně a povídaly si o tom, jak se předává architektonická profese z generace na generaci.
Zuzana Morávková (ZM): O paní Šrámkové je známo, že se ke studiu architektury dostala tak trochu náhodou, ale jaká byla vaše cesta k architektuře? Jaké bylo vyrůstat v rodině architektů a jak moc to bylo určující pro vaše budoucí směřování? Jaký si vybavíte první zážitek spojený s architekturou?
Magdalena Hlaváčková ml. (Mad.): Vzhledem k tomu, kolik bylo v rodině architektů, jsem vždycky říkala, že architektkou nikdy nebudu. Ale když nastal čas hlásit se na vysokou školu, zjistila jsem, že mě ten obor zajímá a láká, že je mi blízký a že o něm docela dost vím… díky všem architektonickým výletům, které jsem s rodiči pasivně zažila. Pamatuji si například, že když mi bylo patnáct šestnáct let, byli jsme v Jeruzalémě, kde jsme navštívili nemocnici Hadasa1 a univerzitní kampus na Olivové hoře.2 Spolu s námi tam byli kamarádi nearchitekti, kteří vůbec nechápali, co na tom vidíme zajímavého, a tehdy jsem si uvědomila, že určitou krásu a hodnotu vnímám. Takže architektura pro mě byla jasná a svým způsobem snadná cesta.
Magdalena Hlaváčková (MH): Madlenka nás všechny hrozně překvapila, protože až do čtvrtého ročníku na gymnáziu o ničem podobném nemluvila.
Mad.: Nebylo lehké to přiznat – sobě i vám. (smích)
MH: Co se mě týče, tak nevím, jestli mělo vliv, že jsem vyrůstala v rodině architektů. Nemám pocit, že bych tehdy pro ten obor měla pochopení. Chtěla jsem se věnovat přírodě, pracovat se zvířaty, hlídat slony v Africe… Ale když v mých šestnácti letech zemřel tatínek,3 začalo se mi po architektovi v rodině stýskat; maminka byla sice také architektka, ale já jsem vnímala spíše tátu. To byl první důvod. Druhým impulzem bylo, že mi tak poradily kamarádky. (smích) A když jsme pak v prvním ročníku dostali první úkol, zjistila jsem, že mě to hodně baví.
ZM: Vy, paní profesorko, jste měla v rodině nějaké architekty?
Alena Šrámková (AŠ): Kdepak, ale já bych bývala dělala cokoli a asi všechno dobře – nebo spíš pilně – a ráda, kromě oborů, kde se musí hodně pamatovat, jako jsou práva a jazyky.
ZM: Zároveň jste byla první ženou na akademii.
AŠ: Ano, ale předtím jsem studovala na technice v Bratislavě u profesora Karla Hannauera. Tam byli v té době skvělí kantoři, kteří byli odstěhovaní z Prahy.
ZM: Sama jste dlouhá léta působila na pražské fakultě architektury. Dokázala byste srovnat úroveň studia tehdy a nyní, kdy jsou daleko větší možnosti, celý svět je otevřený a nabízí spoustu inspirace? Změnili se studenti?
AŠ: Já myslím, že ty děti jsou pořád stejně hloupé. Možná mají více možností, mohou se podívat do světa, ale že by se zásadním způsobem proměnily, o tom nevím. Jsou stejně blbé, jako jsme byli my, ničemu nerozumějí a myslí si, že se to ve škole naučí. Nenaučí.
Irena Lehkoživová (IL): Často zmiňujete, že architektura se naučit nedá. Znamená to, že člověk musí mít nějaké povědomí, například z rodiny, anebo předpoklady, talent…
Mad.: Já bych talent tolik nepřeceňovala, spíš si myslím, že dlouho trvá, než člověk vstřebá všechny informace a získá zkušenosti – o architektuře, o městech. Navíc výuka architektury u nás není součástí všeobecného vzdělávání, což s tím také souvisí. Já jsem možná měla nějaký „náskok“ z rodiny. Dnešní studenti mají více možností a větší možnost výběru, ale to s sebou zároveň nese větší zodpovědnost dělat rozhodnutí. Neřekla bych, že je dnes studium snazší.
AŠ: To určitě ne. Myslím, že člověk musí být trochu starý, aby si uvědomil, o co jde. Ale zase ne moc, v devadesáti už hlava tolik neslouží.
ZM: Jaké bylo studium v osmdesátých letech, kdy bylo Československo pod vlivem normalizace?
MH: Já jsem studovala v letech 1980–1985 a zpětně vnímám jako hloupé, že jsme si tehdy nevážili učitelů – a navíc asi právem. Ačkoli jsme byli docela silná generace, mám pocit, že jsme ve srovnání s dnešními studenty nedovzdělaní. Ale mělo to i své výhody. Tři roky před námi studovala ještě jedna silná skupina, byli mezi nimi Alena Hanzlová, Martin Pinc, Luboš Jíra a další, které učil teorii pan učitel Jiří Ševčík. Ti pro nás byli velkým vzorem a možná i díky nim byla naše cesta o něco prošlapanější. Ve světě se pomalu prosazovala postmoderna, nám se to líbilo, ale učitelé vůbec netušili, o co jde, a považovali nás za totální omyl.
ZM: Jak se studovalo na nové fakultě architektury, kterou navrhovala vaše babička? Ona často říká, že dům má uživatele vychovávat. Vnímala jste to tak? Mluvily jste o tom spolu?
Mad.: Asi ne, nebylo potřeba. Tam se studuje krásně. Já jsem se do nové budovy přestěhovala po bakalářce a strávila jsem v ní celé své magisterské studium. Byla to obrovská změna, jednak co se týče formy studia, jednak s ohledem na samotnou budovu, která je pro vzdělávání výborná, protože maximálně podporuje komunikaci mezi lidmi.
ZM: Mimochodem, bakalářskou práci jste dělala pod vedením své babičky. Jaké to pro vás bylo?
Mad.: Docela náročné, protože babička je známá tím, že je přísná pedagožka, a bylo obtížné si ten náš osobní vztah odmyslet.
IL: Jaké to, paní profesorko, bylo pro vás a jak obecně hodnotíte své pedagogické působení? Probíhala určitá mezigenerační výměna mezi vámi a studenty nejen od vás k nim, ale i obráceně? Ovlivnily vás názory mladých?
AŠ: Madlenka byla docela slušný žák, ale těžko můžu mluvit o sobě jako pedagožce. Učila jsem všelijaké děti, některé byly schopné a jiné méně, ale měla jsem to ráda. Všechny jsem učila, že musejí zestárnout, aby věděly, o co jde. Také jsem si na škole udělala spoustu kamarádů, kteří mě chodí dodneška navštěvovat. S některými jsem potom spolupracovala. Já jsem vlastně všechny projekty dělala s nějakým mladým klukem.
Mad.: A taky jsi nás učila, že máme sedět na prdeli. (smích)
ZM: Paní profesorko, říkáte, že jste vždycky spolupracovala s „mladými kluky“. I váš ateliér převzali vaši bývalí studenti.4 Jak dnes vnímáte postavení žen v architektuře?
AŠ: Těm klukům je dneska padesát! Ale já budu vždycky nadávat na mužské. Myslím, že nás vždycky strašně podceňovali. I když jsem byla starší, pořád jsem cítila despekt. My ženský jsme stavěly baráky za jejich těžce vydělané peníze.
ZM: A cítila jste to i v době, kdy už jste měla jméno?
AŠ: Ano, až do konce. My jsme v podstatě realizovali jen vyhrané soutěže, k ničemu jinému jsme se nedostali.
ZM: Jak to vidí střední generace?
MH: Já žádný posun nevidím, ale přijde mi to docela logické. Architektura je o velkých penězích a v rodinách i v byznyse o penězích většinou rozhodují muži. Komunikace mezi mužem a ženou je vždycky obtížnější, takže je pro ně logicky snazší mít architekta muže. A když je náhodou investorkou žena, je to tak 50 : 50, že si vybere ženu-architektku. Žena má obecně menší důvěru u klientů, což mě mrzí, protože si myslím, že když na něčem pracuji, tak tomu rozumím.
ZM: Bylo pro vás snazší pracovat v ateliéru s manželem?
MH: Ateliér5 zakládal můj manžel6 spolu s kolegyní Hanou Seho, já jsem byla tehdy doma s dětmi a přidala se později. Bylo to pro mě jednodušší. Zároveň mě vždycky těšilo s manželem spolupracovat. Mám pocit, že se velmi dobře doplňujeme, protože on má nadhled – kouká se na věci z mrakodrapu –, zatímco já se koukám s lupou. Bývala by to hezká spolupráce, kdyby u toho zůstal.
ZM: Změnila se situace dnes, kdy genderová témata pomalu pronikají do mnoha oborů, architekturu nevyjímaje?
Mad.: Myslím, že určitý posun už nastal, ale ideální to stále není. Pamatuji si, že když jsem se rozhodla studovat architekturu, babička i máma mi nezávisle na sobě říkaly, že to budu mít těžké. Já jsem se do té doby s žádnou diskriminací nesetkala a myslela jsem si, že ta doba už pominula, tak jsem jejich varování nebrala vážně. Ale měly pravdu. Prostředí vysoké školy je v tomto ohledu ještě rovnoprávné, bezpečné a objektivní, protože učitel obvykle hodnotí projekt a nerozlišuje, jestli je autorem žena, nebo muž, ale reálné prostředí je opravdu něco úplně jiného. Možná je to dáno i tím, že dnes je na fakultě hodně studentek a působí tam i hodně pedagožek.
IL: Ale ateliéry moc žen nevede, možná nějaké ZANy.7
Mad.: Ano, ale to může souviset s tím, že pozice mentora mužům svým způsobem vyhovuje. Ale nechtěla bych generalizovat.
MH: Já jsem se s nepříjemným chováním potkala až u dělníků na stavbě.
ZM: Vy, paní profesorko, jste na několika projektech spolupracovala s manželem, který bohužel velmi brzy zemřel. Jaký to mělo vliv na vaši tvorbu?
AŠ: My jsme spolu kreslili jenom dům Na Můstku a hlavní nádraží, jinak jsem si dělala, co jsem chtěla. Ale hodně jsme si o architektuře povídali. On byl neobvykle laskavý a hodný člověk. Ta laskavost nám všem dneska trochu chybí.
ZM: Spolupracovaly jste někdy spolu?
MH: Dvakrát. Poprvé krátce po škole, kdy jsme spolu dělaly soutěž, tuším na nároží do Anglické. Po té zkušenosti jsem se rozhodla, že v tom pokračovat nechci. Podruhé to bylo celkem nedávno. Maminka kdysi navrhovala interiéry do Parkhotelu, a když se rekonstruoval, rozhodly jsme se tu zakázku dělat společně. A bylo to docela prima. Líbilo se mi, co ona do projektu přináší, protože já jsem měla tendenci oprášit ty původní šedesátky. Ale klienti náš návrh nepřijali a z projektu nakonec úplně sešlo.
ZM: Magdaleno, vy jste strávila několik let v ateliéru svých rodičů. Jaké to pro vás bylo?
Mad.: Byla jsem u rodičů na praxi během studia a potom ještě rok po skončení školy. Některé věci jsem dělala samostatně, a když došlo na spolupráci s mámou, spíše se jednalo o výpomoc než o spolupráci ve smyslu autorství.
ZM: Když jste, paní Hlaváčková, zmínila Parkhotel, na kterém jste spolupracovala s maminkou, nelze opomenout projekt rekonstrukce československé ambasády v Brasílii, kterou navrhoval váš otec. Jaké bylo revidovat stavbu vlastních předků? Měla jste vůči jeho práci velký respekt?
MH: Ambasáda pro mě byla dar z nebe. Tatínka jsem jako architekta neznala, ale vždycky jsem k němu měla velký respekt a hodně jsem si ho vážila. A ambasáda je opravdu výjimečný projekt, je to nádherný dům, ze kterého čiší nádherná doba. Cítila jsem z něj optimismus, že to dáme, že máme své místo na světě, a také odvahu. Možnost pracovat na rekonstrukci té stavby pro mě byla požehnáním a svým způsobem i setkáním s mým tátou.
IL: Jaký je obecně vztah mladších generací k architektuře starších generací?
Mad.: Mí rodiče pojem generace používají hodně, ale já osobně nemám tak silnou tendenci vymezovat se generačně a stejně tak nevnímám něco jako „předchozí“ tvorbu. Myslím, že v každé době se najde kvalitní, zajímavá a inspirativní architektura, ale třeba zrovna zmíněná ambasáda je tak nadčasová, že mi nedává smysl mluvit o generaci.
MH: Vybavuje se mi v této souvislosti jeden zážitek. Když jsem byla na vysoké škole, bydleli jsme v Kamenické ulici, kde byly samé historické fasády. Byl komunismus, ty fasády padaly a já jsem si říkala, že je přece nemůžeme v té zdobné podobě obnovovat. O deset let později to bylo naprosto samozřejmé. Například výstavba ambasády – to bylo budování nového světa, ve smyslu, že staré pominulo a my vytváříme nové. Mám pocit, že během mého života se uvažování o architektuře posunovalo do hodně kontextuální roviny, kdy budování nového skončilo, svět už existuje a my ho jen doplňujeme. Vlastně bych řekla, že když někdo postaví něco nového, je to skoro exces.
ZM: Jak vy, paní profesorko, vnímáte architekturu mladé generace?
AŠ: Vidím tam spoustu pomýlených lidí, kteří si myslí, že když vymyslí nějakou kravinu, že to bude zajímavé. A to je chyba. Ale jsou i takoví, kteří to dělají velmi solidně a slušně… a v solidnosti je síla, jinak nemá smysl architekturu dělat. Víte, architektura není exhibice.
Mad.: Pomýlení autoři jsou v každé době. Akorát starší architektura už je dobou prověřená, takže se kvalita snáze pozná.
ZM: A jak vnímáte stárnutí vlastních staveb, protože dvě stavby – dům Na Můstku (viz ERA21 #01/2015) a hlavní nádraží – jste předělávala sama po sobě. Jaké je vést dialog sama se sebou?
AŠ: Je to hrozné. Nejdřív si myslíte, že to vůbec nejde, ale potom si zvyknete. Hodně záleží na klientech. Dům Na Můstku koupili Němci, kteří byli velmi solidní a dodnes se chovají slušně a na všechno se ptají. A i když došlo k mnoha změnám, stále s tím domem zacházejí dobře. Proti nim nádražáci byli úplně jiná úroveň; na jednání o milionech chodili s bandaskou s polívkou a tomu odpovídalo i jejich chování. Nádraží se potom předělávalo ještě pro Italy, ale to byli snobi. Nezkušení a hloupí.
ZM: Jak byste popsaly architekturu těch druhých?
AŠ: O tom nejde mluvit.
MH: Myslím, že maminka je skvělá architektka, ale ne proto, že je slavná, ten věhlas mi v podstatě není příjemný, ale proto, že dělá příhodné domy pro příhodné životní situace. Vždycky mě znovu překvapí, že její stavby vypadají nápadně, ale uvnitř jsou hlavně příjemné. To je pro mě znak dobrého architekta. A o Madlence se ještě vůbec nedá mluvit, je příliš mladá. Pamatuji si, že teprve ve třiceti jsem měla pocit, že kreslím to, co jsem měla na mysli.
Mad.: Babička vždycky říká, že stavby mají vychovávat, a její stavby jsou s tímto účelem jasně čitelné a jednoznačné. Mámin přístup je víc o lidském měřítku, nemá snahu tolik vychovávat, jako spíš vytvořit prostředí pro konkrétního člověka.
ZM: Když jsme u toho vychovávání… Vy jste si, paní profesorko, tento dům nadělila k osmdesátým narozeninám, což znamená, že už v něm bydlíte krásných deset let. V čem vás vychoval?
AŠ: Předtím jsem měla šestipokojový plně zařízený byt na Vinohradech, který jsem měla během týdne vyklidit. Všechno zařízení se muselo někam vejít nebo vyhodit, knihy jsme s kolegy třídili na tři hromádky – vyhodit/prodat/nechat. Dokonce jsme vyhodili jednu knihu, ve které bylo schováno 50 tisíc, to mě bude do smrti mrzet. Musela jsem si všechno zjednodušit, i život, ale teď tady nemám žádné zhůvěřilosti.
MH: Já myslím, že jsou to jen řeči s tím vychováváním, že jsi na sebe moc hodná tím domem.
Mad.: Vychovávat ostatní k obrazu svému, tak je to myšleno. (smích)
IL: Paní profesorka ve své práci často používá pojmy jako klasická architektura, obyčejný dům, uměřenost, střízlivost, hmotnost stavby, obyčejnost, vážnost, pravdivost… V souvislosti s proměnou současné architektury, kdy se mění materiály, technologie, architektura je mnohdy uspěchaná, nabubřelá a módní, jsou tyto termíny relevantní i pro dnešní mladou generaci?
Mad.: Nevím jak pro mou generaci, ale pro mě ty termíny hodnotu mají. Myslím, že je snadné sklouznout k touze se zalíbit, ale já si víc cením, když se podaří vytvořit něco kvalitního i bez toho.
ZM: Trochu odbočím. Paní profesorka kdysi v rozhovoru s Janou a Jiřím Ševčíkovými řekla: „To, co dělám, je správně, jenomže to nikdo nechce.“8 Platí to stále?
AŠ: Možná už to tolik neplatí. Myslím, že už se ke mně architektonická veřejnost přiklonila, že už jsem mezi nimi cítit.
ZM: Jak se podle vás proměnila architektonická profese s nástupem výpočetní techniky a nových technologií?
AŠ: Já neumím na počítači nic. Nikdy jsem nepsala ani na stroji, vždycky jsem na to měla zaměstnance. Vystačím si s tužkou.
Mad.: Technologie mají určitě velký potenciál v navrhování i v realizaci, ale byla bych nerada, kdyby nám příliš pronikly do samotného prostředí. Virtuální nebo rozšířená realita je lákavá, ale podle mě pro člověka dlouhodobě není dobrá.
ZM: Paní profesorka většinou navrhuje domy s okny, předpokládám také proto, aby měly přirozené vnitřní prostředí a nepotřebovaly moc technologií.
MH: Technologie jsou fajn, když se vypočítávají například tepelné ztráty, statika nebo prostupy, to ano. Ale zrovna nedávno jsme s někým seděli a bavili se, jestli jsou domy navrhované na počítačích něčím lepší. Možná je nakreslíme rychleji, ale jinak vůbec ne. Vždyť organickou a tvarově bohatou architekturu navrhovali architekti dávno předtím.
Mad.: Mě by zajímalo, jestli se v době, kdy se rýsovalo na prkně, dělalo také tolik změn projektu. (smích)
AŠ: Gumovalo se! Já jsem na to měla pána, který gumoval.
ZM: Zkusme se nyní podívat dopředu. Kde se vidíte za nějakých deset dvacet let? Máte nějakou vizi, kam byste chtěly směřovat?
MH: Já tam mám velký otazník.
Mad.: Vůbec netuším.
AŠ: Já myslím, že by ses měla věnovat barákům, pořádným barákům.
Mad.: A já myslím, že ten náš obor vůbec nemusí být dogma.
MH: Tak otevřeme to víno, ne?
Rozhovor se uskutečnil 9. března v Jenštejně.
1 Nemocnice Hadasa na hoře Skopus od Ericha Mendelsohna, postavená v letech 1934–1939.
2 Jeruzalémské centrum blízkovýchodních studií v kampusu soukromé Univerzity Brighama Younga, která je největší náboženskou univerzitou a třetí největší soukromou univerzitou v USA, bylo dokončeno v roce 1988 podle projektu architektů Franka Fergusona a Davida Resnicka.
3 Jan Šrámek (1924–1978).
4 Lukáš Ehl a Tomáš Koumar, dnes pracují pod názvem EHL & KOUMAR ARCHITEKTI.
5 Původně R.U.A., od roku 2008 Architekti Headhand.
6 Petr Hlaváček (*1961) byl v letech 2015–2016 ředitelem IPR Praha, od roku 2018 je zastupitelem hlavního města Prahy a náměstkem primátora pro oblast územního rozvoje a územního plánu.
7 ZAN – Základy architektonického navrhování pro studenty 1. ročníku.
8 Rozhovor ze dne 26. září 1996, uveřejněný v katalogu Alena Šrámková (Galerie Jaroslava Fragnera, 1996), vydaném k výstavě konané v Galerii Jaroslava Fragnera 17. prosince 1996 – 22. ledna 1997.
_____________________________
Alena Šrámková (*1929, Praha) vystudovala Fakultu architektury Vysoké školy technické v Bratislavě (1947–1952) a pražskou AVU u profesora Jaroslava Fragnera (1955–1958). Pracovala v Chemoprojektu Bratislava, Stavoprojektu Ústí nad Labem, Potravinoprojektu Praha, ve Státním projektovém ústavu v Praze, Projektovém ústavu výstavby hl. m. Prahy a v libereckém SIALu, v roce 1991 založila samostatný ateliér Alena Šrámková, později Šrámková architekti. Byla první předsedkyní (1989–1992) a později místopředsedkyní (1993) Obce architektů, členkou Pražského grémia pro ochranu a rozvoj kulturního prostoru hlavního města Prahy (1994–1996), působila na pražské (1991–2015) i brněnské (1996) fakultě architektury. Je držitelkou ocenění jako Cena osobnostem české architektury (1994), Pocta ČKA (2007) nebo Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury (2010), zvítězila v řadě architektonických soutěží, svou práci vystavovala na několika samostatných i skupinových výstavách. Mezi nejznámější realizace patří: Tyršův most v Přerově (2012, viz ERA21 #02/2013), nová budova Fakulty architektury ČVUT v Praze (2010), vlastní dům v Jenštejně (2009), rodinný dům v Jirčanech (2002), dům s pečovatelskou službou v Horažďovicích (2002), meteorologická stanice v Chebu (2000), věž pro vědeckého pracovníka na Košíku (1994), dům ČKD Na Můstku (1983 spolu s J. Šrámkem, rekonstrukce 2005), odbavovací hala hlavního nádraží Praha (1978 spolu s J. Dandou, J. Trnkovou, J. Bočanem a J. Šrámkem).
Magdalena Hlaváčková (*1961, Praha) po studiích na FA ČVUT v Praze (1980–1985) pracovala v Obnově památek Středočeského kraje, v roce 1994 se stala součástí ateliéru R.U.A. (spolu s P. Hlaváčkem a H. Seho), který se v roce 2008 transformoval do ateliéru Architekti Headhand. Její nejvýznamnější realizací je rekonstrukce ambasády České republiky v Brazílii. V současnosti se věnuje zejména rekonstrukcím historických budov a autorskému designu nábytku. www.headhand.cz
Magdalena Hlaváčková ml. (*1988, Praha) absolvovala v roce 2015 na Fakultě architektury ČVUT v Praze u profesora Jana Jehlíka, jeden semestr strávila na Fakultě architektury v Buenos Aires (AR). Při studiu a krátce po něm pracovala v ateliéru Architekti Headhand, půl roku strávila na pracovní stáži v berlínském ateliéru Müller Reimann Architekten. Od roku 2016 se podílí na organizaci architektonického festivalu Open House Praha, kde se věnuje především programu pro děti. Od roku 2017 pracuje v pražském studiu A.LT Architekti.
Irena Lehkoživová (*1982, Šumperk) je historička umění, působí v Archivu výtvarného umění a ve Výzkumném centru průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze. Vystudovala dějiny umění na FF UP v Olomouci a dokončuje doktorské studium na FF UK v Praze. Absolvovala stáže ve Vídni, Berlíně, Basileji, New Yorku či Londýně. V roce 2016 spoluzaložila Galerii VI PER. Je spolueditorkou knih Zdenek Seydl a knihy (Archiv výtvarného umění, 2016), The Paneláks: Twenty-Five Housing Estates in the Czech Republic (Uměleckoprůmyslové museum, 2017) a několika dalších.
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |