Ačkoli mnohdy chceme věřit tomu, že města, v nichž žijeme, jsou především výsledkem tvořivé a cílevědomé práce architektů a urbanistů, není to tak docela pravda. Města do značné míry formuje i všední život, který se v nich odehrává, vzájemné interakce jejich obyvatel a každodenní běžné události. A když se ve městě někdy odehraje výjimečná událost, zanechá posléze na jeho matérii mimořádné stopy.

Na slavnostním předávání cen 29. dubna v pražském Centru současného umění DOX byly vyhlášeny výsledky soutěže Interiér roku 2024. Absolutním vítězem jubilejního desátého ročníku přehlídky se stala novostavba Domu Oskar v Kamenné Lhotě, jejímž autorem je Jan Žaloudek. Devatenáctičlenná mezinárodní porota letošního ročníku vybírala z 222 přihlášených interiérů. Kromě absolutního vítěze byly oceněny i realizace v dalších deseti kategoriích.

Kompaktní struktura obytného bloku Nové Lauby v Ostravě přirozeně rehabilituje historický uliční systém a paměť místa, kde do šedesátých let 20. století stávaly měšťanské domy s typickým loubím. Členění hmot vychází z kontextu a měřítka okolní zástavby. Řešení parteru, výšek říms nebo systém okenního rastru v náznaku evokují členění bloku na jednotlivé domy, zároveň však stavba zachovává jednotný charakter kompaktního celku. Funkčně se ovšem jedná o soubor pěti samostatných komunikačních jader. Obchodní parter v ulici Velké využívá segment oblouku jako odkaz k historii místa, ustupuje zde a rozšiřuje ulici v pěší zónu jasně navazující na stávající loubí Staré radnice. Uvnitř městského bloku najdeme klidný vnitřní dvůr.

Mekka, nejposvátnější město islámu, prochází zásadní transformací v bezprecedentním rozsahu, která redefinuje její historický, duchovní i urbanistický charakter. Rozsáhlé infrastrukturní projekty, zahrnující expanzi Velké mešity, výstavbu luxusních hotelových komplexů či modernizaci dopravních sítí, reagují na exponenciální nárůst poutníků, jenž v roce 2012 dosáhl během hadždž vrcholu 3 milionů osob. Tyto změny však přinášejí závažné kulturní a sociální důsledky – ztrátu autenticity prostředí, demolici historických památek nahrazených novým developmentem a masivní relokace obyvatelstva z neformálních sídel. Zatímco ekonomické elity a investoři těží z komercializace náboženského prostoru, marginální skupiny čelí rostoucím nerovnostem a omezenému přístupu k pouti, což přirozeně vyvolává otázky o budoucnosti města coby ikonického centra islámského světa a o způsobu jeho směřování v kontextu modernizačních tlaků.

Abychom mohli přemýšlet o způsobu, jakým události utvářejí města, je potřeba nejprve blíže objasnit samotný pojem událost. Sociologická encyklopedie Akademie věd ČR definuje událost jako krátkodobý děj přerušující každodennost nebo běžný chod, řád života jednotlivce či skupiny společnosti. Životní události jsou tzv. demografické události, významné oslavy, vyznamenání, cesty, dědictví apod. Historické události jsou války, revoluce, změny režimů, vládců, ale i velké vynálezy atd. Dále se v encyklopedii dočteme, že události mění stav systému. Co z této definice můžeme vztáhnout k vlivu událostí na města?

Hostit největší světový sportovní svátek s sebou na jedné straně stále přináší určitou míru prestiže, na straně druhé velkou výzvu pro místní infrastrukturu a obyvatelstvo, často vedoucí k několikaletému zadlužení. Hlavní scénou – a to doslova – sportovišť se během posledních letních olympijských her stalo několik nejznámějších historických monumentů hlavního města Francie v samotném jeho centru. Jak logisticky připravit více než desetimilionové město, do kterého denně míří v průměru sto tisíc návštěvníků a návštěvnic, na událost rozměru olympiády? Je možné, aby místní obyvatelstvo z pořadatelství profitovalo, nebo jde nevyhnutelně o samoúčelné PR? Pařížské letní olympijské hry představují příklad, jak hostování může akcelerovat rozvoj města k zelenější infrastruktuře i po jejich skončení.

Latinské heslo olympijských her Rychleji, výše, silněji – společně chtě nechtě zastiňuje geopolitika s jejich pořadatelstvím nevyhnutelně spojená. Za leskem stadionů a slávou ceremonií se skrývají příběhy nuceného vystěhovávání, devastace přírody a neudržitelné ekonomické zátěže, často vedoucí k několikaletému zadlužení. Film Olympijský mezičas během šesti let mapuje, jak největší sportovní akce světa mění tvář měst jako Peking, Tokio či Paříž, přičemž tato změna je značně dvojsečná. Režisérka bourá idealizované představy o olympiádách jako symbolu jednoty a inspirace a vyobrazuje je spíše jako drahou show, která za sebou zanechává takzvané „bílé slony“ – nevyužité a chátrající stavby nákladných stadionů a infrastruktury –, a dále varuje před jejich současnou neudržitelností, kvůli které se bez zásadní reformy mohou stát OH přežitkem minulosti.

Významné události mají moc měnit města, a to s pozitivními i negativními dopady. Jak se propsal titul Evropského hlavního města kultury do struktury Košic, které byly jeho nositelem v roce 2013? Jaký dopad měl tento titul na stav veřejného prostoru v Plzni, která události spojené s EHMK hostila v roce 2015? A jak se na příští titulární rok připravuje Trenčín? Zeptali jsme se několika aktérů a aktérek, kteří mohli a mohou fenomén hlavního města kultury pozorovat zblízka. K jinému fenoménu – středisku běžeckého lyžování – se pak vyjádřil městský architekt Nového Města na Moravě Zbyněk Ryška.

Jste to, co jíte. Heslo někdejší televizní reality show by se dalo parafrázovat a spolu s klasikem pronést možná ještě výstižnější výrok: jste to, jakou kulturu konzumujete. Dá se ale kultura konzumovat? Mylné pojetí kultury jako předmětu konzumace totiž vede k její degradaci na volnočasovou zábavu, jež se zcela míjí se smyslem slova odvozeného od latinského colere.1 Rozpor ve výkladu pojmu mezi politickou reprezentací a kulturní veřejností aktuálně vyhřezl na povrch v Českých Budějovicích, které se připravují na titul Evropského hlavního města kultury (EHMK) pro rok 2028. Ukazuje se, že chybné pojetí kultury může dokonce vést až k paradoxní situaci, kdy titul EHMK může danému kulturnímu prostředí spíše uškodit, což se nejviditelněji projevuje právě v architektuře a přístupu ke správě veřejného prostoru. České Budějovice tak mají nakročeno k mezinárodní ostudě.

Světové výstavy představují jedinečný fenomén, který v sobě kombinuje prvky technologického pokroku, národní reprezentace a kulturního dialogu. Od průkopnického Křišťálového paláce v Londýně až po současné tendence k udržitelnosti a ekologické odpovědnosti odrážejí tyto události proměny globálního přístupu k otázkám pokroku a spolupráce. Expo 1970 v Ósace, první výstava svého druhu mimo Evropu a Severní Ameriku, se vyznačovalo futuristickými vizemi architektonického metabolismu, zatímco to současné, Expo 2025, se zaměřuje na cíle udržitelného rozvoje OSN a využití tradičních materiálů. Tyto posuny odrážejí nejen změny ve společnosti a vnímání Japonska jako země, ale také širší globální otázky, které definují současnou éru – zejména potřebu přehodnotit přístup k rozvoji a zdůraznit péči o omezené zdroje planety.

Architektura českého pavilonu pro Světovou výstavu Expo 2025 v Ósace odráží myšlenku životní energie a neustálého rozvoje v motivu spirály. Návštěvníci pavilonu procházejí 260 metrů dlouhou cestou, která se vine kolem objektu a postupně stoupá vzhůru přes čtyři patra, až se vynoří na vyhlídkové střeše. Fasáda tvořená uměleckým tabulovým sklem odkazuje nejen k bohaté tradici českého sklářství, ale svým způsobem i k československému pavilonu na Expu v Ósace před 55 lety. Nosná konstrukce pavilonu se skládá ze systému smrkových CLT panelů, které formují centrální soukruží auditoria s vloženými schodišti a výtahem. Jádro domu doplňují horizontálně kladené desky, které pomáhají tvarovat výstavní spirálu směrem ven a balkony multifunkčního sálu směrem dovnitř.

Díky Spolkové zahradní výstavě BUGA 2019 zahájilo město Heilbronn dlouhodobý proces přeměny fragmentovaného a neprostupného přístavního brownfieldu v ohybu řeky Neckar, severně od hlavního nádraží. Krajinářská kancelář SINAI zvítězila v soutěži z roku 2011 s návrhem zastavovacího plánu, který interpretuje stávající strukturu a atmosféru území do nových souvislostí. Definuje několik souvislých krajinných pásů, kde každý z nich rozvíjí vlastní autentický motiv zasazený do celkového proudu současné „chytré“ krajiny. V první etapě dokončené v roce 2019 vznikla obytná zástavba zhruba na jedné třetině území. Další fáze zástavby probíhají nyní. V mezičase byla část tzv. Letního ostrova přetvořena v experimentální park generovaný a konstruovaný pomocí 3D softwarových nástrojů. Studio LOMA zde navrhlo dočasnou organicky tvarovanou krajinu inspirovanou morénami a písečnými dunami.

V době globalizace, která decentralizuje Západ a homogenizuje umělecko-architektonickou sféru napříč kontinenty, je namístě se ptát, jestli jsou rozsáhlé výstavní formáty ze své podstaty schopny unést tíhu vlastních rozporů. Zatímco proklamovaná hesla zdánlivě nekončícího fenoménu mezinárodních přehlídek deklarují otevřenost, inkluzivitu a dialog, často také reprodukují asymetrie světového systému a podílejí se na estetizaci strukturální nerovnosti. Ať už vědomě, či nikoli, bienále ale mají potenciál díky náhlé akumulaci infrastruktury a mediální pozornosti být prostředníky politických artikulací – a to s dopady přesahujícími svět umění. Nemusejí zůstat pouhým zrcadlem současnosti, mohou se stát aktivním činitelem kulturní, ekonomické i prostorové hegemonie.

Nadále pokračující umělecký formát Biennalist kriticky reflektuje strukturu a motivace mezinárodních výstav prostředky jim vlastními. Thierry Geoffroy (Colonel), často bez oficiálního pozvání, prostřednictvím intervencí – debat, performancí nebo guerilla instalací – poukazuje na odchylky mezi proklamovanými tématy a skutečnými dopady a zájmy organizátorů, sponzorů či hostujících měst. Analogicky k takzvané „watchdog“ žurnalistice, mající pod drobnohledem velké mediální domy vlastněné zpravidla jednotkami osob, sleduje uměleckou sféru moci. Cílem není narušit, nýbrž nabídnout tolik potřebnou nezávislou kritiku zvenku.

Provětrávané fasády představují efektivní řešení pro zlepšení tepelnětechnických vlastností obvodových plášťů budov. Při vhodném návrhu mohou významně omezit tepelné ztráty v zimě a redukovat tepelné zisky v létě, a to v závislosti na jejich orientaci a konstrukčním řešení.

Estonská vláda si vzala za cíl stavět do roku 2030 alespoň 50 % veřejných budov ze dřeva. Chce tím systematicky pomoci nejen klimatu a udržitelné architektuře, ale i celému dřevařskému průmyslu. U příležitosti letošního Salonu dřevostaveb, jehož jubilejní 20. ročník se konal 3. dubna v Národní technické knihovně v Praze, jsme hovořili s architektkou Veronikou Valk-Siskou, která má tuto agendu na starosti v rámci nově zřízeného estonského ministerstva klimatu.

Sektor stavebnictví a vystavěného prostředí čelí výzvám digitalizace a udržitelného rozvoje. Aby bylo možné plně využít příležitostí, které digitalizace nabízí, je nezbytné posílit schopnost subjektů v tomto odvětví efektivně spolupracovat a zlepšit výměnu informací. Cílem je dosáhnout očekávaných společenských přínosů, což vyžaduje, aby si systémy a organizace vzájemně rozuměly v oblasti výměny dat, informací a procesů. Na obecné úrovni je tato potřeba vyjádřena v Evropském rámci interoperability (EIF) a v Aktu o interoperabilní Evropě. V sektoru vystavěného prostředí lze interoperability dosáhnout využitím stávajících standardů týkajících se výměny dat a procesů, které poskytují organizace jako buildingSMART International a ISO/CEN.