V poslední době se, nejen u nás, začaly množit jako houby po dešti novostavby tzv. komunitních center. Soutěž stíhá soutěž, představitelé obcí se předhánějí, kdo bude mít krásnější a účelnější dům pro všeobecné využití. Kde se bere tento fenomén, když slovo komunita je u nás stále spíše cizí?

Jeden z nejstarších městských mlýnů v Horažďovicích po letech chátrání znovu ožil, vzniklo zde česko-německé Centrum environmentální výchovy PROUD. Objekt stojí na levém břehu řeky Otavy, na okraji historického centra, a je charakteristický svými dvěma tvářemi – jednou obrácenou k městu, druhou k řece a dál do krajiny. Uvnitř je hlavním společným prostorem jídelna otevřená přes dvě patra, sloužící také jako učebna a čítárna. Dlouhodobě zanedbaná budova byla v rámci přestavby očištěna až na nosnou kostru, zachovala si tedy historický objem a prostorové uspořádání, ale veškeré povrchy, otvorové výplně i střecha jsou nové. Interiérům dominuje dřevo, venkovní fasáda září kombinací zelené omítky a modrých okenních rámů.

Téma městského architekta nám v hlavě leží již delší dobu. Posledním impulzem byl letošní rok, kdy v našem domovském Brně vyvrcholila debata o obnovení kanceláře architekta města a kdy dlouholetý kolega Marek Kuchta opustil redakční řady, aby se stal městským architektem v Hranicích.

Na Břeclavsku vzniklo unikátní historické muzeum, které návštěvníkům prezentuje jednu z předních světových archeologických lokalit – komplex paleolitických sídlišť Dolní Věstonice – Pavlov. Lokalita se nachází v chráněné krajinné oblasti a je součástí národní kulturní památky. Stavba je proto umístěna pod terénem a do scenérie Pavlovských vrchů se zapojují pouze vystupující bílé prosvětlovací věže. Tvarově složitý objekt je proveden jako monolitická konstrukce technologií bílé vany, přičemž trojrozměrně lomený strop vynášejí pouze obvodové zdi a věže bez dalších podpěr. Materiálové paletě dominují reliéfní beton, dubové dřevo a sklo, v expozicích se kromě klasických muzejních prvků uplatňují také současné audiovizuální technologie.

Ve vězení lidé „jí, spí, pracují, studují, hrají, plavou, chodí k doktorovi a navštěvují své rodiny. Také zde mluví, vyjednávají, poslouchají, učí se, vyjadřují názory, mají vztahy, nenávidí a milují. Ve vězení se lidé také dívají, myslí, čtou a poslouchají hudbu, mají pochyby i inspiraci, mají starosti a jsou zneklidňováni, vzrušeni, v depresi, v naději a pláčou a smějí se“, píše Roger Paez, autor věznice Mas d’Enric v Tarragoně (viz strany 28–31), ve své knize Kritické navrhování věznic. Vězení je mikrokosmos, miniaturní svět sám pro sebe. Je to ostrov nebo loď na moři, kterou obývá společnost, jež si díky své izolovanosti musí vyvinout vlastní pravidla… a přesto zvláštním způsobem zrcadlí společnost „tam na druhé straně“. Vězení je heterotopií.