Dobrušský hřbitov s dominantou kostela sv. Ducha a zvonicí s cibulovitou bání leží na návrší východně nad městem a je obehnán opukovou zdí. Předprostor hřbitova protíná stará lipová alej, jež odděluje novou smuteční síň od přilehlého parkoviště. Novostavba svou velikostí odkazuje na bíle omítnutou kapli, využívá materiály vlastní tomuto místu, avšak její forma je ryze současná – je založena na principu postupného horizontálního vrstvení. Na pískovcové zdivo navazující na linii hřbitovní zdi nasedá prosklený pás ukončený římsou s dřevěným obložením, nad touto úrovní se zvedá objem vlastního sálu obložený štípaným modřínovým šindelem, který je na východní straně prolomen oknem přecházejícím do roviny střechy. Sál s kapacitou 50 sedících je půdorysně umístěn v centru dění a je obehnán věncem pomocných místností a hygienickým zázemím pro veřejnost i návštěvníky hřbitova.

Co je to hranice? „Především ne víc a ne míň než skutečná či myšlená linie, jíž se dvě věci od sebe odlišují,“ píše přední rakouský myslitel Konrad P. Liessmann. Hranice je podle něj předpokladem, abychom mohli vůbec něco vnímat a poznávat. Kdyby bylo vše nerozlišené, nebylo by ani nic k identifikování. Hranice nám tak umožňuje orientovat se ve světě. V obecném slova smyslu je hranice důležitá, protože se na ní vždy střetávají dva rozdílné vlivy, které se můžou navzájem obohacovat. Díky pozitivnímu napětí mezi nimi tak mohou na periferii vznikat inovace a podněty, které nemají šanci uchytit se v centru.

V čísle #05/2018 časopisu ERA21, věnovaném stému výročí založení československého státu, jsme otiskli rozhovor s „výročním starcem“ Karlem Kroupou. Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že jeho postava je smyšlená a celý rozhovor je literárním dílem, do kterého jeho autor Rostislav Koryčánek mistrně zakomponoval zajímavé momenty uplynulých sta let, a to nejen z oblasti architektury, ale i důležité události národní historie. Životní cesta Karla Kroupy se přesto nápadně podobá osudu jiného, téměř stoletého architekta, z jehož archivu pocházejí fotografie, kterými jsme inkriminovaný rozhovor doprovodili. Kdo tedy byl Vladimír Matoušek?

Letošní léto strávil Osamu Okamura v Chicagu, kde jako stipendista Fulbright-Masarykova programu na vlastní kůži zakoušel fungování Chicagské architektonické nadace, jedné z největších a nejúspěšnějších architektonických kulturních institucí na světě. Jaké jsou jeho postřehy?

Na mírně svažitém pozemku se severní orientací v okrajové části Liberce, v zástavbě převážně rodinných domů, vyrostla neobvyklá mateřská škola inspirovaná stavbami japonského architekta Takaharu Tezuky. Limity území a další omezení vedly k návrhu prostorového experimentu, který má děti naučit vnímat architekturu v rozličných formách. Školka sestává ze dvou úzkých modulů, jež slouží jako třídy pro 2× 25 dětí, spojených jednopodlažním krčkem obsahujícím jídelnu, kanceláře, šatny a zázemí. Tyto tři objemy definují chráněný prostor vnitřního atria pokračujícího až na hlavní terasu nad jídelnou a dále na vnější ochozy. V interiéru se prolínají různě vysoké prostory, takže celý dům je jako jedna velká prolézačka umožňující svobodný pohyb a hru. Všechny prostory obepíná vnější plášť z poloprůsvitného sklolaminátu, který vytváří zajímavý koncept transparentnosti a přispívá k pocitu bezpečí ve vlastním světě.