Před jedenácti lety publikoval časopis ERA21 (#01/2006) citaci z mého eseje Pět kritických horizontů pro učitele architektury ve věku rozptýlení. V tomto eseji jsem vyjádřil myšlenku, že model vzdělávání architektů formou ateliéru je vystaven různým rozptylujícím vlivům, které buď zpochybní model samotný, nebo povedou ke vzniku modelů nových. Tehdy jsem byl přesvědčen, že rozptylující vlivy narostly a výrazně oslabily efektivitu moderního a postmoderního ateliérového modelu – a dnes jsem o tom přesvědčen tím více. V minulosti tento model závisel na mistrech, kteří poněkud tajemně sdíleli své metody se snaživými učedníky.

Náš svět se skládá ze vztahů (sociálních, ekonomických…) a prostředí, v němž se odehrávají a které jim tvoří podmínky. Mnoho politiků se však soustředí jen na vztahy a prostředí buď nevnímá, nebo řeší pouze jeho nutnou údržbu. Neuvědomují si, že kvalitní prostředí udržuje a přitahuje lidi. Investice do kvalitního prostředí se – slovy dneška – „vyplatí“...

Problematický vztah odborné i laické veřejnosti k architektuře vzniklé za minulého režimu byl v poslední době již na více místech artikulován. Odráží se v kauzách souvisejících se sekundárními zásahy, přestavbami a demolicemi architektury a výtvarného umění té doby, v uměleckých intervencích i nejnovějším odborném výzkumu. Asi největší pozornosti se dostává tématu panelových sídlišť, ale na řadu přicházejí i další realizace. Mladá generace veřejně vystupujících autorek a autorů, mnohdy výrazněji nezatížená osobní zkušeností s předlistopadovým režimem a střízlivě reflektující společensko-politickou a kulturní situaci porevoluční, je již schopna nahlížet toto období objektivně a kriticky jej hodnotit. Architektuře i umění té doby se pomalu začíná dostávat pozornosti odborníků a přestávají být neviditelné a apriori odmítané. V mnoha případech jsou dokonce i východiskem či inspiračním zdrojem pro tvorbu současnou.

Myšlenka postavit v Sazovicích kostel vznikla ještě před druhou světovou válkou, ale teprve před šesti lety se k ní Sazovičtí vrátili a založili Spolek pro stavbu kostela. Ten je umístěn v přirozeném těžišti obce a jeho geometrie je založena na půdorysu kruhu o poloměru 16,8 metru, jenž vychází z archetypu svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta v Praze. Kruh lze zároveň chápat jako tečku, místo zastavení, spočinutí a usebrání. Architektonický koncept pracuje se slupkou základního válcového objemu a formuje ji, jako by byla z papíru. Jednotlivé stěny jsou naříznuty okny, kterými proniká boční světlo dovnitř kostela a měkce tvaruje jeho vnitřní prostor. Kostel má tři nadzemní podlaží – hlavní kruhovou loď a dva kůry – a suterén se společenským zázemím.

Nepřehlédnutelnými událostmi uplynulého měsíce se stala dvě souhlasná vyjádření – jedno stavební povolení pro bytový Obličejový dům v sousedství Anežského kláštera od architekta Zdeňka Fránka a opětovné územní rozhodnutí pro administrativně-komerční Květinový dům na Václavském náměstí z projekční kanceláře Chapman Taylor. Na první pohled dvě velmi podobná dramata o zasazení nové architektury do kontextu historické Prahy. Ale jen na první pohled.