Nový břežanský hřbitov je ojedinělou realizací svého druhu, kterou lze nazvat krajinářským parkem se hřbitovem nebo hřbitovem v krajinářském parku. Není solitérem, nýbrž je součástí komponované krajiny navazující na obec a Břežanské údolí. Koncept reaguje na historické osídlení Dolních Břežan od Keltů přes Slovany až po křesťanství. Základní kompozici tvoří lipová alej ve tvaru kříže, uprostřed se čtyřmi duby, posvátnými stromy Keltů. Střed je lemován kruhovými kamennými zdmi doplněnými tvarovanými habrovými stěnami. Kompozice odkazuje na symboliku slunečního (keltského) kříže jako jednoho z nejstarších symbolů naší civilizace.

V posledních týdnech proběhla téměř všemi českými médii kauza zateplení budovy základní školy v Kamenných Žehrovicích. Výsledek rekonstrukce vzedmul vlnu pobouření, výsměchu a nenávistných komentářů. Starostka obce byla překvapena, že se k tématu vyjadřují lidé odjinud a především profesí architekti. Pod nečekaným tlakem mluvila o mediální kampani. Média řešila historickou hodnotu objektu, smysl zateplování, výraznou barevnost...

Města se stávají stále větším a komplexnějším technologickým systémem, který je protkán stále hustější a sofistikovanější soustavou energetických, dopravních a komunikačních sítí. Bez nadsázky by se dalo říci, že ještě jednou tolik, co vidíme nad zemí, se nachází pod ní – kolektory, produktovody, kanalizační sběrače, rozvodné sítě, optické datové kabely – a k nim dále přidružené a často na periferiích skryté pozemní objekty elektráren, vodáren, čistíren odpadních vod, spaloven odpadu, výtopen, technických dvorů, anténních vysílačů nebo řídicích center.

V krátkém experimentu nazvaném architektonické vzdělávání se musíme ptát: Jak dlouho ještě vydrží ateliérový model? Otázka se týká přímo podstaty naší činnosti. Při pomyšlení na ateliér má člověk tušení konce. Od pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let, kdy byl tento výukový model vynalezen a kdy byl na vrcholu rozkvětu, do situace zasáhly mnohé vlivy. Přesto dnes stále tvrdohlavě a bezmyšlenkovitě pokračujeme v této „nové” tradici. O ateliéru uvažujeme jako o centru architektonického vzdělávání. Je však dále udržitelné? Kolik podmínek se v architektonickém vzdělávání změnilo od doby, kdy byl tento postoj formulován? Je možné dnes najít jiný přístup, který by lépe vyhovoval okolnostem, s nimiž se dnes musíme vyrovnávat?

Před jedenácti lety publikoval časopis ERA21 (#01/2006) citaci z mého eseje Pět kritických horizontů pro učitele architektury ve věku rozptýlení. V tomto eseji jsem vyjádřil myšlenku, že model vzdělávání architektů formou ateliéru je vystaven různým rozptylujícím vlivům, které buď zpochybní model samotný, nebo povedou ke vzniku modelů nových. Tehdy jsem byl přesvědčen, že rozptylující vlivy narostly a výrazně oslabily efektivitu moderního a postmoderního ateliérového modelu – a dnes jsem o tom přesvědčen tím více. V minulosti tento model závisel na mistrech, kteří poněkud tajemně sdíleli své metody se snaživými učedníky.