Může k nám architektura promlouvat? Funkcí architektury jakožto nástroje komunikace se intenzivně zabýval celý postmoderní diskurz i koncept vůbec prvního bienále architektury v Benátkách v roce 1980. O rozcházejících se výkladech postmoderny jsme hovořily s architektkou a teoretičkou Léou-Catherine Szackou.

Pro české architekty, kteří ve své tvorbě rozvíjeli postmoderní přístupy již od sedmdesátých let 20. století, se označení postmoderna stalo stejně jako pro architekty v zahraničí obecně zavádějícím a v podstatě zapovězeným. Je otázkou, zda se u nich postmoderní strategie projevily ve vědomé inspiraci západní architekturou, nebo k nim došli sami nepřímou cestou. Postmoderní přístupy u nich nenabývaly pouze subverzivních ironických významů, byly rovněž sociálními gesty a nesly ekologický apel. Po revoluci se pro tvorbu těchto architektů, i pod vlivem korektivu kritického regionalismu, vžily pojmy jako nový modernismus, neofunkcionalismus nebo prostě funkcionalismus vyjadřující nepřerušenou kontinuitu s meziválečnou tradicí. Dodnes tak panuje určité zmatení, co vlastně máme považovat za odkaz domácího dědictví postmoderní architektury.

Podhůří Jizerských hor a Ještědského hřbetu, kde zakládající členové libereckého studia Mjölk architekti Jan Mach a Jan Vondrák studovali a dodnes zde působí, předurčilo jejich zájem o architekturu zasahující do přírodního rámce. Výsledkem je několik nových rozhleden a vyhlídek na vrcholcích nedalekých kopců. Povídali jsme si o tom, jak architekturou vstupovat do volné krajiny, jak se vypořádat s kontroverzemi, které s sebou takové stavění nese, i o potřebě velkorysosti a radosti z tvorby.

Když jsme poprvé požádali „první dámu“ české architektury o „rodinný“ rozhovor o architektuře, dostalo se nám důrazného odmítnutí. Prý se doma o architektuře nebaví. Následovalo pár dlouhých telefonátů a vysvětlování a nakonec jsme se jeden sobotní podvečer setkaly – profesorka Alena Šrámková, její dcera Magdalena Hlaváčková a vnučka Magdalena Hlaváčková ml. – v jejich domě v Jenštejně a povídaly si o tom, jak se předává architektonická profese z generace na generaci.

Kolem termínu postmoderní architektura panuje dodnes zmatek, k jakému dědictví architektonické tvorby vlastně odkazuje. Ačkoli tato tendence – původně kritická vůči zkostnatělým dogmatům modernismu a vymezující se proti módní vlně brutalismu – má své kořeny a první teoretické manifesty již v šedesátých letech, její etablování pod termínem postmoderna je spojeno až s teoretickou agendou Charlese Jenckse...