Dostavba Jihočeské vědecké knihovny je reakcí na skulpturální formu stávající budovy ze sedmdesátých let minulého století, která odráží dobu svého vzniku i původní náplň Muzea dělnického revolučního hnutí. Kvalitní brutalistní architektura této stavby je hmotově velmi členitá, půdorysně ale nepříliš vhodná pro účel knihovny s volným výběrem knih. Dostavba je řešena jako jednopodlažní pavilon levitující nad terénem, prosklený po celém obvodu s výhledy do zeleně. Kompaktní horizontální hmota odpovídá požadavku zadavatele na rozšíření prostoru pro návštěvníky s flexibilní dispozicí, volným výběrem knih a vytvoření reprezentativního bezbariérového vstupu do knihovny, který je řešen formou širokého sklonitého chodníku z Lidické třídy. Propojení obou budov zajišťuje rampa v proskleném tubusu. Po straně budovy se otevírá průchod parkem směrem k řece, kam jsou umístěny výtvarné prvky – Novohradský valoun a stávající památník padlým u Zborova.

Developer není v České republice příliš populární postava – naopak. Neexistuje mnoho profesí, které by byly vnímány tak negativně. Development je ovšem v principu neutrální proces investování do nemovitosti bez ohledu na měřítko, jehož cílem je zhodnocení dané nemovitosti a důsledkem územní rozvoj. Pokud se nerozhodneme či nebudeme donuceni na rozvoj vystavěného prostředí úplně rezignovat, je development nevyhnutelný, ať už v jakékoli formě. V nejširším hledisku tak záleží pouze na schopnosti dohody a na naší společnosti jako celku, jaké hodnoty budou prostřednictvím developmentu vznikat. 

Navrhování je v každém svém kroku spojeno s otázkou „proč“. V případě navrhování nemocnic nebo zdravotnických zařízení obecně je ale nalézání koherentního systému argumentů obzvlášť komplikované a nezřídka lze během procesu dojít k různým a přitom platným odpovědím, které se však jeví jako vzájemně vylučující. I pro současnou architekturu zdravotnických staveb můžeme nalézt poučení v historii.

Malé zásahy, velké dopady. Drobná architektura neznamená drobné úsilí. Často se za ní skrývají srdceryvné příběhy, letité snahy místních iniciativ, sousedské sny a přání, vyřešené konflikty a nepatrné katarze. Autobusová zastávka může být oknem do duše vesnice, malá lávka zpříjemněním přístupu ke studánce na lázeňském výletním okruhu. Zvonička ochrání hory před těžbou černého uhlí. Rozhledna může mít pouhých šest metrů a rodinná kaple, která je poctou vlastnímu dědečkovi, zase může sloužit jako pokojné místo zastavení pro cyklisty a pěší turisty široko daleko.

Dolní Břežany platí za výspu současné architektury zhruba od roku 2009, kdy spolupráce starosty Věslava Michalika a obecní architektky Anny Šlapetové začala nést první plody. K řadě architektonicky pozoruhodných projektů přibyla v roce 2020 nová mateřská škola. Fakt, že pro své mladé obyvatelstvo potřebuje obec hned dvě třítřídní školky, o lecčems vypovídá. Do nové budovy na západním okraji obce se přestěhoval provoz druhé z nich, která předtím jedenáct let provizorně využívala nevyhovující stavbu na dvoře základní školy. Dispozičně tvoří nový objekt k obslužné komunikaci obrácená páteřní chodba a na ni směrem k jihozápadu navěšené tři prsty pobytových místností dětí. Směrem do zahrady tyto prsty hmotově mírně gradují a uzavírá je prosklená stěna s terasou. Zvenku i v interiérech je pak odlišuje individuální barevné ladění do žluté, oranžové a červené.