Statistika má, jak známo, cenné údaje. Jemné odstíny skutečného života se ale obtížně škatulkují do grafů a tabulek. Abychom porozuměli problematice v celé šíři, potřebujeme obojí: tvrdá data i osobní příběhy. K rozhovorům jsme oslovili devět respondentů průzkumu pracovních podmínek. Záměrem bylo vytvořit pestrou paletu životních cest a zkušeností, proto vám představujeme architektky a architekty na rodičovské dovolené, s vlastní kanceláří, ve švarcsystému, zaměstnané i takové, kteří šli vlastní cestou a již téměř opustili obor nebo se za výdělkem přesunuli do zahraničí. V první části představujeme Veroniku Kommovou a Adama Zeta.

Každý architekt a každá architektka znají specifika své praxe. Přesto dosud neexistovala žádná data, která by potvrdila sdílené oborové zkušenosti týkající se aktuálních pracovních podmínek v České republice. V článku přinášíme nejpodstatnější výsledky rozsáhlého průzkumu mezi architekty a architektkami ve věku 22–35 let, kteří dokončili své vzdělání a pracují v Česku. Skutečnost, že jsme získali 1 221 platných odpovědí, dokazuje, o jak aktuální téma se jedná.

Novostavba dílen nacházející se v zemědělském areálu s bioplynovou stanicí na okraji obce Opatov ve svitavském okrese je určena především pro servis a údržbu velkých zemědělských vozů a strojů. Jednoduchá, částečně průsvitná hmota je inspirována prvky původních klasických zemědělských staveb v okolí, reprezentovaných především sedlovou střechou a výrazným lineárním světlíkem v místě hřebene. Přestože objekt navazuje na tradiční místní tvarosloví, svým architektonickým pojetím se vymyká všemu, co se dnes pro podobné účely běžně staví. Součástí dílen je zázemí pro zaměstnance místní farmy.

Před dvanácti lety se poprvé objevil v časopise ERA21 můj článek na téma polské architektury, který jsem napsal společně s kolegou Romanem Rutkowským. Tehdy jsem byl optimista, začínající angažovaný architekt. Dnes, po několika realizacích, své povolání pomalu opouštím a raději píšu smutné knihy z období modernismu, ve kterých architekti skutečně brali osud světa do svých rukou. Na současnou architektonickou scénu na našem malém písečku pohlížím spíše s nechutí a rozpaky. Jednak kvůli stavbám, které zde vznikají, ale i kvůli médiím, zvláště pak sociálním sítím, na kterých architekti ztrácejí poslední zbytky své důstojnosti.

„Tak co, Adél, jak začneme?“
„No já si myslím, že tohle číslo je takovej unikát.“
„V čem?“
„Svlíkly jsme architekturu donaha. Sebe vlastně taky.“
„Jaký to pro tebe je, být svlečená?“
„Teď už dobrý, ale na začátku nic moc. Co na to řeknou ostatní? Není to moc? Nebo málo? Mám u toho i tančit, aby se to líbilo?“
„Já myslím, že jsme tančily málo…“