Průmyslový areál na jihozápadním okraji Slavkova u Brna se v letošním roce rozrostl o další zelenou stavbu. Po experimentálním objektu LIKO-Noe, který slouží jako vývojové centrum společnosti zabývající se výrobou interiérových příček, montovaných hal a zelených prvků do staveb, zde byla zprovozněna nová výrobní hala LIKO-Vo, první „živá“ hala na světě. Koncept živých staveb je založen na přírodní tepelné stabilizaci, kterou zajišťují zelená střecha a fasáda, retenční jezírko a další technologie, díky nimž dokážou – na rozdíl od běžných halových objektů – chladit nejen samy sebe, ale také své okolí. Zelené plochy mají kromě zjevného estetického přínosu a schopnosti tepelné izolace i funkci kořenové čistírny odpadních vod, jež jsou přirozenou cestou vyčištěny a dále využity k závlaze. Výstavbou haly firma LIKO-S reaguje na současnou klimatickou situaci a snaží se inspirovat k ohleduplnosti k životnímu prostředí.

O prázdninách roku 1988 jsem při čekání na půlnoční vlak před varšavským Centrálním nádražím výhodně směnil české koruny za polské zloté. Největším zážitkem pro mne coby šestnáctiletého teenagera bylo to, že českou měnu koupil hned první kolemjdoucí. Centrálnímu nádraží, nejmodernější stavbě tehdejší Varšavy, jsem však velkou pozornost nevěnoval. Architektura mě zajímala pouze okrajově. Možná jsem zvedl oči ke špici Paláce vědy a kultury, nejvyšší zdejší stavbě postavené čistě ve stylu socialistického realismu...

Postdigitální situace popírá nejenom zažité představy o městě a architektuře, ale i disciplinární hranice – myšlenky z teorie médií, geologie či environmentálních studií se stávají klíčovými pro pochopení budoucnosti architektury ve vztahu k planetě i jednotlivcům. S finským teoretikem médií Jussim Parikkou jsme proto mluvili nejen o tom, co může postdigitální v architektuře znamenat, ale i o hluboké historii mediálních technologií, mimolidském aktérství v městském prostoru, politice korporací a digitálních platforem nebo roli architektury v antropocénu.

S Gregem Lynnem jsme hovořili o akademickém výzkumu v jeho ateliérech na vídeňské Angewandte a losangeleské UCLA, o rozšířené realitě, inteligentních strojích a robotické architektuře, o bostonské firmě Piaggio Fast Forward, o benátském Bienále architektury, globálním oteplování a jaderné energii, o designu a dalších souvislostech architektury, která se hýbe. Greg Lynn měl a stále ještě má zásadní vliv na rozvoj digitální architektury v Praze i v Bratislavě. Opakovaně navštívil VŠVU a UMPRUM a v roce 2013 přednášel na prvním Bienále experimentální architektury v Praze.

Přeměna někdejšího záhumenního hřbitova na park s herním vybavením pro děti transformuje pozapomenutou průchozí zahradu na místo aktivního odpočinku všech generací. Návrh vychází ze tří základních principů – aktivace rozhraní parku, umožnění svobodnějšího pohybu na jeho vnitřní ploše a doplnění stávajících objektů o nové prvky. Nová výsadba představuje extenzi cikcak uspořádání stromů původní aleje do diagonálního stromového rastru v celé ploše parku. Zemina v bezpečné vzdálenosti od kořenového systému stromů byla stabilizována jako volně pochozí mlatový povrch, odlehčující jedinou existující komunikační osu. Historická vrstva původně hřbitovních objektů zůstala zachována. Projekt vznikl ve spolupráci architekta, krajinářské architektky a výtvarníka na základě vítězství v architektonické soutěži.