Od první třetiny 20. století nebyl vztah mezi architekturou a zdravím dotazován častěji než v posledním roce. Řada architektů a teoretiků reagovala na pandemický šok přednesením nejrůznějších úvah, jak tato zkušenost ovlivní podobu měst nebo dispozic interiérů, jaká témata se v navrhování dostanou do popředí a kterým je naopak odzvoněno. Hojně diskutovanou se pochopitelně stala otázka velkoprostorových kanceláří (nenáviděných i bez pandemie), méně se již mluvilo a psalo o klíčových stavbách – nemocnicích. 

S lisabonskou architektkou českého původu a pražským architektem portugalského původu se pokusíme poodhalit krásnou a tajemnou portugalskou architekturu. Připomeneme přírodní a politické dějinné události a jejich současný dopad, navštívíme školy v Portu i v Lisabonu a jejich nejvýraznější osobnosti a nakonec se zamyslíme nad úlohou architektury a postavením profese ve společnosti.

Místo stavby kostela blahoslavené Marie Restituty leží v jádrové oblasti brněnského sídliště Lesná. Zástavbu zde tvoří vysoké, převážně deskové panelové domy. Kostel nemůže konkurovat okolním stavbám svou velikostí, proto je výrazově jednoduchý, geometricky elementární a čitelný. Tím se vymyká okolním bytovým blokům a vytváří dominantu jiné úrovně. Urbanistické řešení vychází z širšího kontextu jednoduchých linií a logiky sídliště a z danosti nejbližšího okolí, především z již stojící budovy duchovního centra. Kostel je postaven na půdorysu kruhu – odvěkém symbolu nebe a věčnosti. Nebe se zpětně odráží v barevném prstencovém okně, které stavbu obepíná pod střechou a přivádí duhově zbarvené přirozené světlo do interiéru.

Soudobá portugalská architektura byla a je jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla žít právě v Lisabonu. Dalšími byly blízkost oceánu a všezaplavující světlo odrážející se od něj, od ústí řeky Tajo a od vápencem vydlážděných ulic. V Portugalsku žiji 11 let, založila jsem vlastní ateliér, vstoupila do portugalské komory architektů a několikrát procestovala zemi z jednoho konce na druhý. Každé léto mě navštěvovali přátelé z dob studií v Brně, tehdejší učitel současné architektury Karel Doležel a spřátelené skupinky bývalých studentů. Vybaveni itinerářem všeho nového, co musíme vidět, i toho, co chceme navštívit znovu, báječnou společností a lahví portského vína jsme jezdili systematicky a někdy taky zcela náhodně po zdejších realizacích.

Památkově chráněný areál bývalého pivovaru v podkrkonošské obci Rudník začíná ožívat díky poměrně ambiciózním plánům architekta Josefa Smutného. Jeho ateliér ilex design plní roli investora, architekta a správce areálu zároveň. Navazuje na jiné příklady architektů, kteří se rozhodli vložit své finance i energii do záchrany průmyslového dědictví, ať už jde o Pavla a Janu Prouzovy v případě pivovaru v Lobči, anebo Patrika a Andreu Hoffmanovy v případě areálu bývalých šroubáren v Libčicích nad Vltavou. V rozhovoru s Josefem Smutným jsme se ptali na jeho motivace a vize, ale například i na negativní zkušenosti s výkonem orgánů památkové péče a s tím spojenými možnostmi financování záchrany a obnovy zchátralého pivovaru.