Není žádným tajemstvím, že Ukrajina je trvale v hluboké politické, společenské a ekonomické krizi. Protože architektura je odrazem společnosti, ukrajinská architektura ukazuje všechny starosti a problémy ukrajinské společnosti, kterých si zoufale snažíme nevšímat. Nízká úroveň vzdělanosti, korupce a neexistence udržitelného rozvoje ve způsobu uvažování ovlivňují vzhled měst. Ale…

Studio Pedevilla Architects, založené v roce 2005 sourozenci Arminem a Alexanderem Pedevillovými v Brunecku, se postupně úspěšně etablovalo v mezinárodním měřítku a získalo řadu významných architektonických cen. V rozhovoru s oběma bratry jsme se pokusili proniknout do způsobu jejich tvorby a také do kulturního a historického kontextu Jižního Tyrolska, díky němuž se kvalita tamní architektury i řemeslného zpracování staveb drží na velmi vysoké úrovni.

Jihomoravské Židlochovice v posledních letech vzkvétají pod rukama energického starosty Jana Vituly a městského architekta Pavla Jury. Jedním z plodů této spolupráce je i nové komunitní centrum vzniklé přestavbou tří zanedbaných objektů v sousedství radnice. Urbanistické řešení srostlice domů vytváří atraktivní sestavu členitých prostorů – prostranství, dvorků či průchodů. Kolem nich se odehrává provozní náplň, reprezentovaná v parteru sálem pro kulturní akce, naproti otevřeným podstřeším stodoly pro pořádání svateb či oslav a podél travnatých dvorků dvěma klubovnami pro zájmové spolky. O půl patra výše vede spojovací krček přímo do budovy radnice, která využila propojení a rozšířila svůj provoz. Toto navýšení kapacit snad odpovídá čilému stavebnímu ruchu i ve zbytku města. Hotové jsou nová železniční stanice pro rychlejší napojení na Brno, revitalizované autobusové nádraží, nový park u zámecké zdi nebo mokřad k zadržování vody v krajině. A plánuje se výstavba udržitelné městské čtvrti nebo povodňového parku podél Svratky. Židlochovice se zkrátka vyplatí sledovat.

Začínám psát editorial a opět – pokolikáté už? – se mi k tématu vynořují osobní vzpomínky. Před jedenácti lety jsem s partou budoucích architektů vyrazil pěšky ze Salcburku na bienále architektury do Benátek. Byl jsem tehdy plný síly a zdolávání alpských hřebenů mi nedělalo problémy. Jde-li člověk pěšky, má spoustu času prožít jednotlivá místa do hloubky a všímat si věcí, které by při rychlejším pohybu nepostřehl. Co to jen bylo, co ve mně – kromě mocného měřítka horských scenerií a vysoké úrovně tamní stavební kultury – zanechalo svůj otisk?...

Je dnes skutečně nutná reflexe přístupu k rekreačnímu smyslu krajiny? Neskrývá se za touto úvahou něco víc? Možná jsou naše dnešní nároky na krajinu a její obytnost jen zrcadlem nového druhu komplexní udržitelnosti – od ekonomické až k environmentální. Pojďme se pokusit o interpretaci charakterů i různých způsobů využití našich krajin a hledejme možnosti, jak zajistit synergii jednotlivých řešení při vytváření mikroregionálních identit a ekonomických struktur.