Tématy prvního čísla roku 2016 jsou architektura a plánování města ve vztahu ke specifickým potřebám žen a mužů. Jejich reflexe může pomoci vytvářet osvobozený veřejný prostor. Nebudeme se však věnovat velkým urbanistickým zásahům do krajiny či města bez vztahu ke každodennosti. Ukážeme malé proměny s velkým dosahem a představíme přístupy, které vedou k vytvoření prostředí příjemného pro různé uživatele s různými požadavky. Jak ulehčit pohyb po městě osobě pečující a zároveň pracující? Jak navrhnout park, který by mohly využívat všechny věkové, genderové i sociální skupiny? Co může ženám žijícím na předměstí přinést Nový urbanismus?

Stavba je kulturní nadstavbou provozu tiskárny, pokračováním původního konceptu z roku 2001. Z pohledu urbanistických vztahů a vnitřního městského prostoru zklidňuje a sceluje dříve rozdrobenou uliční frontu, integruje objekt trafostanice do objemu a fasády stávající tiskárny. Kulturní funkce přístupná veřejnosti se prezentuje otevřenou konzolou do ulice, kde se logicky propojuje s veřejným prostorem. Uzavřenost původní stavby tiskárny s výrobou směrem do ulice je vyvážena otevřeným transparentním objemem. Architektura původní budovy i nové dostavby se nevztahuje k obytným fasádám okolí, nemaskuje se. Je jiná, plní jinou funkci směrem k městu i místu. Dělá ho bohatším, různorodějším, živějším.

Hodlajíce psáti o všeobecných následcích a o důležitosti železnodrah, náleží především na pravé stanoviště se postaviti, a předběžně v mysli sobě představiti, že již skutečně přítomen jest ten stav, v němž značnější místa evropského obchodu jimi spojena budou. Nejde tu o vzdálenost anebo blízkost této doby, ale o to, zdali z takových ve světě proměn výhody takové vzniknou, aby se zdálo potřebné k založení jich se přičiniti. Já tvrdím, že ano! – Povaha nejbytečnější železnodrah jest: zkrácení prostoru pro obchod, zkrácení času, zvýšení síly v rozvážení tovarů, spolu se značným snížením výdatků za převoz.

Novostavba pavilonu urbanisticky doplňuje stávající areál základní školy na severovýchodním okraji obce Líbeznice, tvořený hlavní školní budovou z roku 1956 a školní družinou. Stavba byla původně určena pro mateřskou školu, kde navržený prstenec vymezoval kruhovou zahradu pro předškolní děti v rámci zahrady pro školáky. Později, z důvodů finančních a s ohledem na demografický vývoj obce, bylo zadání změněno na základní školu. Pavilon zachovává původní koncept domu obepínajícího venkovní prostředí. Těžištěm dispozice je excentricky umístěné atrium, jež slouží jako venkovní učebna a kolem něhož obíhá víceúčelové foyer integrující funkce komunikace, šaten a společných prostor. Po obvodu je vějířovitě uspořádáno osm učeben, sborovna, hygienické zázemí a jídelna, kterou lze pomocí přestavby snadno proměnit v aulu pro přednášky, hudební či divadelní produkci.

Odsunout, či neodsunout? To je otázka, na kterou se brněnští představitelé snaží najít odpověď již téměř sto let. Hlavní nádraží se dosud nachází v původním umístění z roku 1839 podél vnitřního městského okruhu a jeho kapacita i technický stav již dlouho nevyhovují současným požadavkům. Proč je tak složité situaci jednou provždy vyřešit? Podaří se současnému vedení města uskutečnit zásadní historický krok?