V různých koutech Evropy i světa existují instituce, jež se snaží zprostředkovat architekturu široké veřejnosti, ať už celonárodně, nebo lokálně v regionech a městech. U nás žádnou instituci, kterou bychom mohli směle nazvat centrem české architektury, nemáme. Podobnou úlohu na sebe přebírají různé aktivistické organizace, které se ale potýkají s finančními, personálními nebo legislativními limity. Nás však v tomto čísle časopisu ERA21 zajímají především instituce začleněné do oficiální struktury státu nebo samosprávy.

Netradiční rodinný dům vznikl na severním svažitém pozemku v okrajové části Prahy – v Kyjích, s výhledem na údolí Rokytky. Svým tvarem, charakterem a objemem reaguje na okolní vzrostlé stromy a snaží se mezi ně začlenit. Půdorys stavby vychází z kruhu, jenž na jižní straně přechází do dvou čtverců, směrem nahoru se zužuje a je ukončen světlíkem. Převýšený obytný prostor s galerií orientovaný na sever tak získává jižní osvětlení. V prvním podlaží se dále nacházejí ložnice, kuchyň a hygienické zázemí, další ložnice je k dispozici v patře, galerie slouží jako pracovna. Dům je navržen jako dřevostavba s železobetonovým založením, které je v prudkém svahu minimalizováno pouze na betonovou nohu. Dřevěná konstrukce je v interiéru přiznaná, zvenčí je stavba zateplena polyuretanem s ochranným nástřikem proti vodě.

V listopadu byla v Líbeznicích u Prahy slavnostně otevřena nová multifunkční hala, která slouží nejen výuce tělocviku, ale také kroužkům, kulturním a společenským akcím. Dvoupodlažní stavba využívá výškového rozdílu mezi přilehlou ulicí a plochou fotbalového hřiště, díky tomu se citlivě začleňuje do okolní zástavby převážně rodinných domů a umožňuje bezbariérový přístup do obou podlaží. Budova oválného půdorysu je rozdělena na tři části: uprostřed se nachází převýšená sportovní hala, v postranních „apsidách“ jsou umístěny ostatní funkce. Hlavní hmota domu je provedena jako dřevostavba s předsazeným fasádním systémem z dřevěných hranolů, navazující objekt zázemí je zděný.

Když přijde řeč na kritiku architektury, většinou panuje shoda, že její úroveň je v Česku nedostatečná. Názory na to, k čemu vlastně kritika je a co mají kritici dělat, se ale docela liší. Je tedy načase rozhlédnout se, jak se věci vyvíjejí dnes, a obrátit na chvíli pozornost mimo českou kotlinu. Ačkoli víme, že kritika není myslitelná bez historie a teorie, chtěl bych jako kurátor čísla představit i její méně akademickou podobu – takovou, která může vstupovat do diskuzí o našem prostředí, takovou, která má šanci oslovit a inspirovat praktiky, studenty i veřejnost.

Na posledním Otevřeném think tanku architektů (OTTA), organizovaném Českou komorou architektů na téma Architektura a společenské vědy, mimo jiné zaznělo, že jedním z problémů dnešních architektů je nedostatečná znalost teorie a související literatury. Mnohdy jim prý chybí širší společenský základ a schopnost správně užívat jazyk, což nelze neustále omlouvat výlučností architektonické profese.