Dne 18. 06. 2020 proběhlo slavnostní otevření betonárny Hlinsko. Betonárna Hlinsko je jedním z nově otevřených provozů společnosti Českomoravský beton, a. s. Provoz je plně řízen automatickým systémem ME 30, který zaručuje přesné dávkování, a tím i výslednou vysokou kvalitu čerstvého betonu. Betonárna je vybavena technologií typu SB VLK 25, čtyřkomorovým zásobníkem kameniva a čtyřmi zásobníky pojiva a plniva. Nedílnou součástí betonárny je recyklační zařízení pro zpracování zbytkového betonu.

Redakce ERA21 spolu s kurátorkami třetího letošího čísla Alžbětou Brůhovou a Adélou Pečlovou a galerií Plevel vás zvou na vernisáž fotografií Tomáše Hejzlara. Fotografie v časopise doprovázejí rozhovory s účastníky průzkumu pracovních podmínek (mladých) architektů a architektek. Akce zároveň poslouží k „pokřtění“ čerstvě vydaného čísla s podtitulem Podhoubí architektury. Víno, chlebíčky, hudba a výtisky časopisu samozřejmostí. 25. června od 19 hodin v restauraci Plevel v ulici Krymské v Praze.

Novostavba dílen nacházející se v zemědělském areálu s bioplynovou stanicí na okraji obce Opatov ve svitavském okrese je určena především pro servis a údržbu velkých zemědělských vozů a strojů. Jednoduchá, částečně průsvitná hmota je inspirována prvky původních klasických zemědělských staveb v okolí, reprezentovaných především sedlovou střechou a výrazným lineárním světlíkem v místě hřebene. Přestože objekt navazuje na tradiční místní tvarosloví, svým architektonickým pojetím se vymyká všemu, co se dnes pro podobné účely běžně staví. Součástí dílen je zázemí pro zaměstnance místní farmy.

Před dvanácti lety se poprvé objevil v časopise ERA21 můj článek na téma polské architektury, který jsem napsal společně s kolegou Romanem Rutkowským. Tehdy jsem byl optimista, začínající angažovaný architekt. Dnes, po několika realizacích, své povolání pomalu opouštím a raději píšu smutné knihy z období modernismu, ve kterých architekti skutečně brali osud světa do svých rukou. Na současnou architektonickou scénu na našem malém písečku pohlížím spíše s nechutí a rozpaky. Jednak kvůli stavbám, které zde vznikají, ale i kvůli médiím, zvláště pak sociálním sítím, na kterých architekti ztrácejí poslední zbytky své důstojnosti.

„Tak co, Adél, jak začneme?“
„No já si myslím, že tohle číslo je takovej unikát.“
„V čem?“
„Svlíkly jsme architekturu donaha. Sebe vlastně taky.“
„Jaký to pro tebe je, být svlečená?“
„Teď už dobrý, ale na začátku nic moc. Co na to řeknou ostatní? Není to moc? Nebo málo? Mám u toho i tančit, aby se to líbilo?“
„Já myslím, že jsme tančily málo…“